autor: HN – Honza Mudra
Renomovaný ukrajinský časopis Fokus ji v červnu roku 2013 zařadil mezi desítku mladých Ukrajinců do 30 let, kterým patří budoucnost. Krymská aktivistka Saša Dvorecká vedla v Simferopolu úspěšnou právní poradnu, zabývala se spoustou kulturních a osvětových akcí. Nemohla si tehdy představit, že o rok později přijde o domov, najde si budoucího manžela, najde ubytování desítkám tisíců lidí prchajících před válkou na Donbasu a bude psát zákon o okupovaném Krymu. Dnes ale stejně tvrdí, že by se nechovala jinak. Dvorecká je jednou z tisíců aktivistů, kteří se zapojili do protestů proti tehdejšímu prezidentovi Viktoru Janukovyčovi, aniž by tušili, že události nakonec povedou ke střetu s Ruskem. Dnes říkají, že Ukrajina se nevratně změnila.
“V listopadu 2013 jsme pořádali večer věnovaný výročí vaší sametové revoluce. A nikdo netušil, že už za dva týdny začne ta naše,” říká energická drobná blondýnka. Podle ní Viktor Janukovyč svým rozhodnutím nepodepsat asociační smlouvu s EU ukázal, kterému směřování země dává přednost. “Budoval systém, jako je v Rusku nebo Bělorusku. Upřímně záviděl Putinovi ruský politický systém a snažil se ho vytvořit i u nás. Jenže podcenil ukrajinskou společnost, tlačil na ni příliš,” myslí si Dvorecká.
Mladá žena ale přiznává, že na konci prvního týdne protestů demonstranti byli připraveni se rozejít. “Pamatuji si na summit Východního partnerství ve Vilniusu, kde se měla původně podepisovat dohoda s EU. Před odletem si nás novináře svolal tehdejší vůdce opozice Arsenij Jaceňuk a vysvětloval nám, že protesty musí skončit, protože nemají zdroje ani lidi, a že se musíme soustředit na prezidentské volby za rok a půl,” vzpomíná kyjevský novinář Sergej Ivaněnko. Jenže pak přišel nepochopitelně tvrdý noční zásah proti zbytkům mrznoucích demonstrantů, který lidi rozhořčil tak, že druhý den bylo plné náměstí. A tentokrát se již lidé nerozešli.
Saša Dvorecká se do protestů, které se v menší míře konaly i v ostatních větších ukrajinských městech, včetně Simferopolu, aktivně zapojila. “Od poloviny ledna 2014 jsem byla hlavně v Kyjevě, protože jsem to považovala za nejdůležitější a také proto, že na Krymu už pro mne nebylo bezpečno. Někdo začal vyvěšovat v Simferopolu letáky s mým portrétem, že jsem zrádce Krymu a že podporuji zločinný Majdan. V druhé vlně letáků už byla moje přesná adresa. Ti, kteří to vylepovali, asi nebezpeční nebyli, ale nikdy nevíte, kdo si to může přečíst a rozhodnout se jít vás zmlátit,” vysvětluje křehká mladá žena. V Kyjevě pak fungovala jako dobrovolnice v nemocnici první pomoci, kam vozili raněné ze střetů s policií. “Nebyla jsem na náměstí, když se začalo střílet, ale viděla jsem následky,” říká tiše.
Na chvíli se vrátila také na Krym, již obsazený “zelenými mužíčky”. Snažila se koordinovat dobrovolníky a novináře po telefonu, na ulici příliš nevycházela, aby ji někdo z ozbrojenců nepoznal. Naposledy byla na Krymu 9. března 2014. “Tehdy jsme plánovali velkou akci na výročí 200 let narození spisovatele Tarase Ševčenka. Ráno mi zavolali, že dva z organizátorů zadržela policie. Vyrazili jsme je hledat na policejní stanice, nemohli je najít a pak nám řekli, že byli zatčeni, ale předali je Russkomu jedinstvu,” vzpomíná Dvorecká. To byla organizace ruských nacionalistů, z nichž mnozí měli kriminální minulost.
“Dorazili jsme k jejich kanceláři, odkud vylezli nějací chlapi s kalašnikovy a řekli, ať vypadneme. Po návratu na policejní stanici nám titíž policajti řekli, že nás nikdy neviděli, nic nevědí a že jsme blázni. Tehdy jsem dostala strach, protože jsem pochopila, že už nemáme policii, že tě nikdo neochrání, že lidi mizí. Pak mi zavolala známá, že k ní přišli nějací lidé zjišťovat, kde teď bydlím. Na nic jsem nečekala, sedla na vlak a druhý den jsem byla v Kyjevě,” vzpomíná mladá žena na den, kdy byla ve svém rodném městě naposledy.
Jela i do Doněcku, kde vyprávěla o svých zkušenostech z Krymu. “Ale místní mi tvrdili, že to je nesmysl, že Doněck je ukrajinské město. Krym že je specifický případ. Vrátila jsem se do Kyjeva se špatnou náladou, protože jsem měla pocit, že už jsem to zažila na Krymu. Po náměstí chodili nějací divní lidé s ruskými vlajkami, ale když jsme se s nimi hádali, tak policie odvedla nás. Stejný rozklad policejních složek jako u nás,” říká Saša Dvorecká.
Ještě horší situace byla v Luhansku. “Ke konci dubna už jsem raději poslal pryč rodinu, protože začalo jít o hubu. Když vyhrožovali mně, byl jsem na to zvyklý. Když ale volali, že podřežou dítě, to už mě odvaha přešla,” vypráví novinář z Luhansku Slava Bondarenko. Jeho obavy se také naplnily, počátkem května Ruskem podporovaní separatisté obsadili vládní budovy ve městě. Bondarenko byl zadržen a umístěn do improvizovaného vězení separatistů, kde byl opakovaně mučen. “Ani po mně nic nechtěli vědět, spíš si užívali, že mě můžou mlátit,” říká urostlý novinář. Po třech dnech se podařilo vyjednat jeho propuštění.
Saša Dvorecká tou dobou pracovala v organizaci SOS Vostok, která se snažila pomáhat lidem utíkajícím ze separatistických oblastí. Nejprve to byli nezávislí novináři a aktivisté. “V létě sem začátkem války přišla hlavní vlna uprchlíků, to jsme pracovali dvacet čtyři hodin denně, každý den jsme sehnali útočiště pro 600−800 lidí. Byli jsme jako dispečink mezi těmi, kdo přijížděli, a těmi dobrovolníky, kteří nabízeli bydlení. Za dva roky jsme takhle pomohli 60 tisícům lidí. Na konci léta jsme už začali shánět školy, kam by mohly chodit děti. Tak už jsme víc pracovali jako právníci, pomáhali s přijímáním zákonů o uprchlících,” vzpomíná mladá žena.
Sama ovšem neříká, že velkou část té doby byla těhotná, syn se jí narodil počátkem dubna 2015. Ironií osudu je fakt, že její manžel je z Luhansku, kam dnes také nemůže. “Náš syn nikdy nebyl ani na Krymu, ani v Luhansku. Je to vlastně první Kyjevan v našich rodech,” usmívá se smutně Dvorecká. Přes na všechny rány, které utrpěla ona osobně i celá země, by nic zpětně na svém chování neměnila. “Možná bych méně pomáhala lidem a víc tlačila na politiky. Tenkrát se nás báli a naslouchali nám. Jenže pak si to představím a stejně bych zase skončila u telefonu a sháněla bydlení někomu se třemi dětmi. Protože člověku nemůžete říct, spěte pár týdnů na nádraží, já mezitím budu nutit politiky, aby vám nějak pomohli,” směje se ironicky Dvorecká.
“Politici se změnili méně než ukrajinská společnost. Aktivisti nedokázali vytvořit vlastní politickou sílu, protože z Majdanu všichni odešli na frontu. Politici zatím pokračovali v rozdělování dividend a tiše sabotovali zásadní změny,” vysvětluje právník Vjačeslav Lichačev, také pracující pro SOS Vostok. To podle něj bude vidět i v příštím roce, kdy se budou konat prezidentské i parlamentní volby. “Uvidíme spoustu populismu a málo reálné práce,” konstatuje suše.
Nesouhlasí ale s názorem, že se vlastně nic nezměnilo. “Za čtyři roky se toho změnilo více než za předchozích dvacet let. Samozřejmě bychom chtěli, aby toho bylo dvacetkrát tolik a dvacetkrát rychleji. Ale důležité je, že směr už je nezvratný. Výsledek voleb může být špatný nebo i ještě horší. Ale to bude v praxi jen znamenat, že v reformách budeme pokračovat rychleji nebo pomaleji,” tvrdí Lichačev.
“Samozřejmě že lidé jsou rozčarovaní, ale to vůbec neznamená, že by šlo vrátit situaci do doby Janukovyče. Deset tisíc lidí zahynulo, 15 milionů přišlo o své domovy. I když se změní politická situace, tak oni sami, jejich rodiny a přátelé nedokážou být stejní. Příliš mnoho jsme zaplatili. Kvůli okupaci nemůžu na Krym. A potom mám říkat, že Rusové jsou naši kamarádi?” ptá se emotivně Saša Dvorecká.
“Vím, že to zní všelijak, ale oběti jsou zárukou nezvratnosti těchto změn. Stát teď musí poslouchat společnost. Na západních partnerech závisí finančně a občanské společnosti se oprávněně bojí. Ano, naše očekávání byla příliš vysoká, to ale neznamená, že bychom je nemohli naplnit, i když pomaleji, než bychom si přáli,” říká Vjačeslav Lichačev.
Автор: Ondřej Soukup
Источник: https://ihned.cz/ (Přišla o domov, ale ne o naději. Aktivistka z Krymu se kvůli anexi nemůže na poloostrov vrátit, pomáhá však uprchlíkům z Donbasu)
